Jak se neutopila Fíbí a jak se utopil telefon
To si to takhle jednou v pátek ráno štráduju s Fíbí při venčení parkem, podél kterého teče Botič. Byla deštivá noc a potok byl dost rozvodněný a naprosto špinavý. Fíbí poslouchá jako nikdy a protože odpoledne odjíždíme na víkend, rozhoduju se, že si jí i věci vezmu do práce a pojedeme na sraz přímo odtamtud.
Píšu kolegovi, jestli by se mnou nejel do práce tramvají, protože potřebuju do banky a Fíbí beru s sebou. Když dopíšu SMS, chci uklidit telefon do ledvinky, ale nakonec si to rozmýšlím a dávám ho jen do kapsy u mikiny - vždyť přeci kolega hned odepíše.
Fíbí se naučila v létě běhat do Botiče se napít a ochladit uběhané tlapky. Vlastně jí je jedno, jaké je počasí, běhání potokem je přece děsná zábava. A najednou ji vidím, že stojí na břehu (Botič teče asi 3 metrovým kamenným korytem se sklonem tak 50 stupňů) a chce běžet dolů. Začnu řvát ať jde ke mně, ale Fíbí naprosto nereaguje a sbíhá dolů.
Pořád na ni volám, ať jde zpět a při tom koukám, jestli bude běhat jen na okraji potoka, kde není takový proud, nebo vběhne přímo doprostřed, kde to neustojí, hlavně proto, že kousek dál (tak tři metry) je jez. Najednou ji voda popoveze, ale ona se udrží. Tak doufám, že vyleze nahoru, ale ona ne, vběhne přímo do proudu a už se veze. Jen na mně nahoru vrhla pohled - tak tohle neustojím - a já koukám, jak si ji proud veze do jezu.
Sbíham břeh, kde mi samozřejmě podjedou nohy a sjíždím ho po zadku. Fíbí padá s proudem vody do jezu a já jen vteřinku čekám, jestli až se vynoří, zda ji proud pustí bude mít sílu odplavat, nebo jestli je v tom místě, kde ji to znovu strhne pod vodu. Fibi se znovu zanořuje a já skáču za ní.
Teď už to není žádné drámo - s odstupem času přiznávám, že pro náhodného pozorovatele to mohla být docela legrace. Po prsa ve srágorách z půlky Prahy vytahuju Fíbí a stavím jí zpět na bezpečný břeh. Snažím se vyškrábat zpět, ale nejde to, jez je moc vysoký a já mám na sobě dvě teplé a totálně promočené mikiny. Takže tím největším bordelem, co se u jezu pořád točí jdu asi tři metry na místo, kde můžu vylézt na břeh. Jak se škrábu ven, napadá mně, jestli mám telefon a ouha - on nikde. Dnes je už asi na dovolené u moře, nebo minimálně v Grébovce.
No a pak už jen stačilo dojít asi 7 minut domů - samozřejmě po frekventované ulici. Naštěstí jsem potkala jen jednu paní s pejskem, které ani nebylo divné, kde jsem tak zmokla, že ze mne crčí voda a ono při tom jenom krápe.